Jana a Daniel Urbanovi

Už tam budem?

Už tam budem?

Vážení čtenáři, zdravíme z Ruska naším druhým článkem z cesty do Mongolska. Po přejetí hranic míříme nejkratší cestou do města Kursk a do přilehlé Prochorovky, v jejímž okolí probíhala za II. světové války největší tanková bitva v historii.

Museli jsme sjet z hlavní silnice, ale již na rozcestí stál pomník, na kterém byla legendární „kaťuše“ (Stalinovy varhany). Jednalo se o nákladní automobil, který měl na korbě nainstalovaný raketomet s neřízenými raketami. Zahnuli jsme na vedlejší silnici a jeli k památníku bitevního pole. Již z dálky jsme viděli velký monument. Po příjezdu jsme přijeli k parku, ve kterém byly rozmístěny ruské tanky z II. světové války. Dále na místě byla restaurace a několik stánků, kde se připravoval čerstvý šašlik. Zaparkovali jsme a kontrolovali motor naší Barči. S hrůzou jsme zjistili, že nám z Barči teče olej. Nechali jsme proto Barču vychladnout a šli jsme si prohlídnout expozici.
Na tanky se mohlo i lézt, čehož hojně využívali místní. Lezli po tancích a fotili se. Po prohlídce jsme si koupili čerstvě ugrilovaný šašlik a pohankovou kaši, která byla uvařena přesně podle receptu z války. Kuchař, co griloval, nám prozradil recept na kaši a také jakým způsobem nakládá maso. Během obědu jsme přemýšleli, co udělat s Barčou. Po vychladnutí motoru jsme zjistili, odkud olej vytéká a závadu jsme odstranili. Přesunuli jsme se do města Prochorovka, kde je nové muzeum, které mapuje konstrukci a výrobu nejslavnějšího ruského tanku T-34. V několika sálech si prohlédnete výrobu tanku od A do Z. V muzeu je také model výrobní haly v měřítku 1:72. Model haly má několik metrů čtverečních.
Po prohlídce muzea jsme si ještě prohlédli venkovní expozici, ve které bylo několik tanků a také sochy znázorňující bitvu. Po této prohlídce jsme usoudili, že už máme dost války a vydali jsme se směrem na Astrachaň na rusko-kazašskou hranici. Cesta nám trvala několik dní. Přechod hranice byl poměrně rychlý. Během průjezdu na území nikoho mezi hraničními přechody jsme potkali české cestovatele, kteří se vraceli z Pamíru. Na druhé straně jsme hned zakoupili sim kartu s daty a zařídili si „strachovku“ (pojištění na auto). Aby těch náhod nebylo málo, potkali jsme cestou i žluté trabanty.
V Kazachstánu vedou jenom 2 hlavní cesty. Spodní – jižní a vrchní – severní. My jsme se potřebovali dostat z jihu na sever. Měli jsme 2 možnosti. Zvolit cestu po kvalitnějším asfaltu, ale o 500 km delší nebo jsme mohli jet „zkratkou“, o které nám místní říkali, že se tam dá projet jen s pohonem 4x4. Po 60-ti km dobrého asfaltu silnice začala být tak děravá, že už se nedalo dál pokračovat. Díry byly tak velké, že by se v nich schovalo celé auto. Nebylo zbytí. Museli jsme sjet do stepi, která se čas od času změnila v polopoušť. Na příšernější cestě jsme dosud nejeli. Cesta byla hodně hrbolatá. Po přeskočení jednoho hrbu Barča přestala jet a my byli opět nucení hledat závadu. Zjistili jsme, že se přetrhl jeden z elektrických kabelů. Náhradní jsme neměli, tak jsme ho provizorně opravili a pokračovali dál v cestě. Během prvního dne jsme asi za 10 hodin ujeli pouze 200 km.
Při průjezdu písčinou jsme večer zapadli. Už jsme neměli sílu auto vyhrabávat a přímo vedle zapadlého auta jsme si postavili stan. Měli jsme sice strach, aby nás nepřejel kamion, ale večer jely už jen 2 a byl klid. Cesta je natolik špatná, že ji téměř nepoužívají ani místní. Druhý den se nám podařilo Barču vytlačit a mohli jsme pokračovat v cestě. Po dalších 200 km, kdy jsme několikrát měli na písku namále, jsme konečně narazili na pevný asfalt. Měli jsme z toho velkou radost, vyskočili jsme z auta a začali se s asfaltem tulit. Nyní směřujeme na kosmodrom Bajkonur, ale o tom zase až příště.
Hodně se nás ptáte, jakým způsobem na cestě spíme. Drtivou většinu nocí trávíme spánkem vedle auta, ať už pod širákem nebo ve stanu. Ve fotogalerii se můžete podívat, jak takové naše tábořiště vypadá. Příště se podíváme také na to, jak se stravujeme. Jana a Dan Urbanovi